V minulém týdnu schválila spolková vláda v Berlíně zákon, jež na bankovní ústavy s centrálou na německém území uvaluje povinnost přispívat do společného záchranného fondu. Z něho pak budou v případě potíží saturovány potřeby bank na dodání likvidity chránící je před krachem. Ve fondech by se mělo ročně objevit minimálně 1,2 miliardy eur.

V diskuzích o zdanění finančního sektoru existují celkem tři varianty regulačního odvodu, který bývá označován jako bankovní daň – skutečná bankovní daň (Bank Tax – počítá se z majetku banky, nejčastěji z některé položky rozvahy), daň z finanční aktivity (Financial Activities Tax – počítá se ze sumy zisků a odměn, které banka za dané období vygeneruje) či daň z finanční transakce (Financial Transaction Tax – jde o koncept tzv. Tobinovy daně zpoplatňující jednotlivé transakce).

V německém bankovním sektoru půjde o první verzi, tedy „skutečnou“ bankovní daň. Bude odvozována od bilanční sumy banky, přičemž celková částka bude respektovat i míru podstupovaného rizika vyjádřenou tzv. podrozvahovými položkami, tedy aktivy (závazky) s nejistou či podmíněnou hodnotou. V případě, že banka bude mít problémy a bude příjemcem prostředků z fondu, německý Sněm bude v bance oprávněn provádět manažerská rozhodnutí, a to  i proti vůli vedení. Mluvčí německé bankovní asociace (BDB) Thomas Schlüter ve svém prohlášení kupodivu konstatoval, že s vládním návrhem souhlasí. „Odstraňuje dosavadní právní mezery v insolvenčním řízení,“ řekl, a dodal: „Ale uvítali bychom, kdyby stejné kroky podnikly další země Evropské unie." To je logické, neboť toto státní opatření způsobuje značné distorze na trhu, a německé banky se tak právem obávají konkurence z jiných evropských zemí.

A jak budou odvody německých bank vlastně počítány? Bankovní domy s majetkem do 10 miliard eur odvedou 0,02 %, banky s aktivy 10,1 až 100 miliard eur 0,03 % a ústavy s aktivy nad 100 miliard zaplatí nejvíce – 0,04% odvod. Celkový příspěvek by podle odhadů analytiků ročně neměl přesáhnout 15 % zisku jednotlivých bank.