Pilířem ověřované myšlenky je tvrzení, že alokace desítek miliard Kč ročně zaplacených na bankovních poplatcích a provizích na vylepšení zisku bank představuje pro ekonomiku újmu vzhledem k jejich možnému  alternativnímu užití. Zní to logicky, neboť peníze zaplacené na bankovních poplatcích by mohly být utraceny mnohem efektivněji. Přínos bankovních poplatků pro klienty bank je nulový, zato přínos poplatkových výnosů jakožto položky zisku bank je pro bankovní domy zásadní. Jaký je přínos pro ekonomiku jako celek?

Nejprve z dat pomocí matematicko-statistického programu odhadněme základní tvar rovnice, s pomocí které budeme výpočet provádět. Do vztahu pak dosadíme hodnoty upraveného disponibilního důchodu, v každém roce navýšeného o prostředky zaplacené na bankovních poplatcích a provizích ekonomickými subjekty, a následně porovnáme, jak se hrubý domácí produkt v obou těchto situacích liší.

Pomocí této funkce vypočítáme hodnoty hrubého domácího produktu, jenž by byl teoreticky vyprodukován s pomocí hrubých disponibilních důchodů, v jednotlivých letech navýšených o výnosy z bankovních poplatků a provizí. Upravené hodnoty hrubého disponibilního důchodu vložíme do vypočtené rovnice přímkové regrese, a tak získáme hodnoty hrubého domácího produktu. Srovnání obou řad hodnot spolu s jejich odchylkou je uvedeno v následující tabulce:

Tabulka č. 2 – Zdroj: Vlastní výpočty z dat ČSÚ.

V  prvním řádku jsou teoretické hodnoty hrubého domácího produktu, generovaného díky disponibilnímu důchodu navýšenému o bankovní poplatky a provize. V druhém řádku jsou hodnoty skutečného hrubého domácího produktu. Třetí, poslední řádek pak ukazuje procentuální změnu mezi odhadnutým a skutečným hrubým domácím produktem. 

Nominální hrubý domácí produkt by při navýšení disponibilního důchodu o poplatky a provize zaplacené bankám v daném roce stoupl ve dvanácti z celkem čtrnácti pozorování. K nejvýraznější změně by hypoteticky došlo v roce 2000, kdy by se nominální HDP zvýšil o 2,44 %, o dvacet dva bazických bodů nižší změnu produktu indikuje výpočet u roku 2005. Naopak v roce 1995 by podle odhadu HDP o více než jedno procento poklesl. Průměrně vliv upraveného hrubého disponibilního důchodu na hrubý domácí produkt představuje 1,22 % růstu.

Na následujícím grafu číslo 2 jsou patrné procentní změny hrubého disponibilního důchodu, které vedly ke změně nominálního hrubého domácího produktu, taktéž vyjádřené v procentech. Relativní změna domácího produktu byla vyšší než primární navýšení disponibilního důchodu celkem v osmi ze čtrnácti měření.

Výpočty ukázaly, že alternativní užití prostředků z bankovních poplatků a provizí může ovlivňovat výši HDP. Kdyby neexistovaly bankovní poplatky, ekonomika by si vedla lépe. Aby byla práce na této hypotéze kompletní, podívejme se nyní ještě na to, jak v tuzemském systému „pracuje“ balík poplatkových výnosů v současnosti.

Výše výnosů z poplatků a provizí pozitivně ovlivňuje zisk banky. Co se s ziskem bankovního sektoru (jenž je generován i díky výnosům z poplatků a provizí) děje dále; není jeho užití vzhledem k ekonomice efektivnější za stávající situace? Po řádném zdanění je část zisku vyplacena akcionářům bank, část vstupuje do položek vlastního kapitálu jako zisk / ztráta minulých období, případně se stává součástí kapitálových rezervních fondů.

Zaměřeno na dividendy, mohou jejich výplaty představovat impulzy domácímu produktu? Teoreticky ano. Vlastníci akcií (fyzické osoby) by penězi získanými z dividend jistě dokázali stimulovat ekonomické aktivity, například spotřebou. Ovšem problém je v tom, že drtivá většina majitelů podílů v českých bankovních ústavech jsou právnické osoby, navíc ze zahraničí. V tabulce číslo 3 je k nahlédnutí podíl vyplaceného zisku tří největších českých bank v uplynulých třech letech. V posledním sloupci je pak podíl akcionářů ze zahraničí, tj. relativní část vyplacených dividend mířících za hranice.

Tabulka č. 3 – Zdroj: Výroční zprávy jednotlivých bank.

Zajímavý je zejména údaj o zahraničních akciových podílech v těchto bankách – jak vidno, převážná část dividend tří největších bank na českém trhu je vyvedena zahraničními akcionáři. Jak uvádí ČNB ve své Zprávě o výkonu dohledu nad finančním trhem za rok 2008, v celém bankovním sektoru České republiky činil podíl zahraničního kapitálu na celkovém kapitálu přes 80 %, přičemž zahraniční vlastníci k 31. 12. 2008 kontrolovali 97,1 procent všech aktiv sektoru.

Z toho je ještě patrnější, jak velká část zisku vyplacená na dividendách směřuje za hranice. Proto můžeme stimulaci tuzemské ekonomiky těmito finančními prostředky s vysokou jistotou vyloučit.

Užití nerozdělené části zisku, tedy zisku, který zbude po výplatě dividend v českých bankách, může být v bilanci dvojí. Nerozdělený zisk míří do kapitálových položek zisk / ztráta z minulých období či je přidělován do jednotlivých rezervních fondů, záleží na rozhodnutí orgánů banky. Bankovnictví patří mezi odvětví, u něhož dochází k největší míře regulace – z důvodů makroekonomických (poskytování prostoru pro provádění měnové politiky) i mikroekonomických (podpora bezpečnosti, důvěryhodnosti a efektivnosti bankovního sektoru v zemi, stejně jako ochrana klientů). Jednou z oblastí regulace je stanovení a prověřování základních pravidel pro činnosti bank. V této skupině opatření se velký prostor věnuje statistikám poměřujícím kapitál. Kapitálu je věnována velká pozornost především proto, že představuje nejvhodnější zdroj ochrany banky před nesolventností (tzv. buffer – nárazník). Ze známých vztahů mezi položkami bilanční rovnice plyne, že případné ztráty způsobené špatnými aktivy lze vykrývat kapitálem, aniž by došlo k ohrožení vkladů klientů banky. Při dodržování ukazatelů svázaných s kapitálem, spadajících pod pravidla obezřetnosti podnikání bank (zejména kapitálová přiměřenost), je proto jedním z hlavních cílů bank řídit výši kapitálu tak, aby poskytovala dostatečný prostor pro případné řešení nečekaných obtíží.

Právě navýšení kapitálu je teorií doporučováno jako jedna z cest pro snížení bankovního rizika. Jak k navýšení kapitálu dochází? První možností je emise nových akcií, to znamená prostřednictvím navýšení základního kapitálu. Pro banku a její akcionáře znamenají nové akcie „problém“ vzhledem k jejich vlivu. Zvýšení kapitálu novými akciemi totiž při stávajícím zisku vysílá negativní signál investorům v podobě potenciálního snížení výnosu na akcii, na což může zareagovat trh sníženým zájmem o akciové podíly v bance. Nižší atraktivita akcií vede k poklesu tržních cen akcií, a to pro dosavadní vlastníky může za předpokladu, že nevydávají dodatečně vlastní prostředky na nákup nových akcií, znamenat snížení jejich vlastnického podílu. Další možností, jak zvýšit kapitál, je navýšit příděl ze zisku do rezervních fondů. Pokud se ovšem tato varianta nemá dotknout dalšího užití zisku, především výplaty dividend, nutně musí dojít k navýšení výnosnosti. V této souvislosti praxe nabízí několik řešení, z nichž jedno je velmi pragmatické a souvisí s problematikou práce – jde o nárůst výnosů z poplatků a provizí.

Výnosy z bankovních poplatků tvoří součást bankovního zisku, prostřednictvím jeho nerozdělené části tedy vstupují do bilance banky a navyšují kapitál. Bavíme-li se o kapitálu bank a pravidlech obezřetnosti bankovního podnikání, jedná se zejména o ukazatel kapitálové přiměřenosti. Podíl položek kapitálu a aktiv je nejstarší a daleko nejrozšířenější ukazatel používaný v hodnocení hospodaření bankovního sektoru. V průběhu času prodělala metodika výpočtu kapitálové přiměřenosti několik zásadních obměn. Přes podíl kapitálu a rizikově vážených aktiv, metodiku Basel I, až po dnešní, komplikovanější techniku konstrukce výpočtu označenou jako Basel II. Detailní popis vývoje v problematice kapitálové přiměřenosti není třeba uvažovat, neboť z logiky konstrukce tohoto ukazatele je patrné, že navyšování kapitálu pomocí rostoucích zisků, obsahujících rostoucí čisté výnosy z poplatků a provizí, banky vítají. Růst vlastního kapitálu bez nutnosti emitovat nové akcie či relativně zvyšovat příděly ze zisku představuje cestu k snazšímu plnění autoritou stanovených kapitálových nároků, aniž by byla ohrožena tržní cena akcie, pozice současných akcionářů banky a jejich vlastnický podíl či absolutní výše dividendy.

Text o kapitálu bank je uveden proto, že při zkoumání alternativního umístění bankovních poplatků a provizí je nutné uvážit i to, jaká je role těchto prostředků v systému nyní. Vyplývá z něj, že bankovní poplatky a provize jsou součástí zisků bank, jehož nerozdělená část míří do kapitálu bank a zvyšuje tím možnosti bank plnit nařízení kapitálové přiměřenosti, a to například při zvýšeném počtu poskytnutých úvěrů. Ty též stimulují ekonomiku. Ověřujeme-li vliv bankovních poplatků a provizí na ekonomiku přes disponibilní důchod, je nezbytné respektovat, že i současné užití poplatkových výnosů v rámci nerozděleného zisku bank může nepřímo stimulovat ekonomickou aktivitu.

Shrnutí: V dnešním článku jsme ověřovali, zda bankovní poplatky a provize mohou představovat negativní vliv na ekonomiku země při uvážení jejich alternativního užití. Ze své podstaty transferových plateb snižujících důchody subjektů znamenají finanční prostředky, které by z hlediska domácího produktu mohly být utraceny efektivněji, tj. mohlo by prostřednictvím agregátní poptávky docházet k intenzivnější stimulaci ekonomiky. Vezmeme-li v úvahu, že každý z nás zaplatí cca 1000 Kč bankovních poplatků ročně, tak tato tisícovka by, utracená za běžné spotřební služby, mohla ovlivnit ekonomiku mnohem pozitivněji – mohla by dát vydělat restauracím, obchodům, nebo subjektům poskytujícím další každodenně potřebné služby, zkrátka někomu, kdo by peníze „posílal dál“ a navyšoval HDP výrazněji než tomu činí bankovní domy.

Na souboru dostupných dat pro Českou republiku se skutečně podařilo ověřit, že při vyšším disponibilním důchodu by byl dle výpočtů generován vyšší hrubý domácí produkt. Alternativní užití prostředků vynaložených na bankovní poplatky a provize by přinášelo zvýšení nominálního hrubého domácího produktu v jednotlivých letech v průměru o 1,22 % – a to je vzhledem k výši českého HDP výrazná hodnota.

Diplomovou práci autora najdete na adrese: