Výběr bankovních poplatků a provizí a struktura finančního systému spolu souvisejí, neboť se rozložení tržních podílů a konkurence mezi institucemi se shodným předmětem podnikání nepochybně promítají do řízení cenové politiky, za jejíž položku lze chápat i nastavení poplatků a provizí. Pojďme se podívat, proč tomu tak je.

Ve finančním systému plní subjekty zejména dvě základní funkce: zprostředkovatelskou a transakční. Z předchozí subkapitoly vyplynulo, že tyto úlohy nemusí nutně zajišťovat pouze bankovní instituce, ale i další nebankovní zprostředkovatelé a subjekty kapitálového trhu.

Podle role jednotlivých institucí ve finančním zprostředkování lze odlišit dvě základní struktury systému: B-systém a M-systém. Termín poprvé použili autoři ALLEN a GALE v knize Comparing Financial System (London, Mit Press 2000). Rozdíl obou systémů je patrný z grafu číslo 1. V B-systému zabezpečují základní finanční operace a funkce bankovní skupiny, a to nejen v samotném finančním zprostředkování. Fyzické osoby jsou zvyklé deponovat peněžní prostředky na běžné či spořící účty v bankách, které rovněž představují pro firmy hlavní kanál úvěrového financování. Jak je patrné, Česká republika je typickým B-systémem. V M-systému dochází k diverzifikaci poskytování finančních služeb. Domácnosti se na finančních trzích chovají podobně jako firmy a velké korporace – investují do akcií a cenných papírů nebo oslovují specializované institucionální investory, což znamená, že obcházejí bankovní instituce. Jako příklad M-systému může posloužit například Finsko.

Souvislost struktury finančního systému a bankovních poplatků je zřejmá. V B-systému zajišťují většinu služeb banky a mají tedy možnost zpoplatnit více transakcí a vztáhnout poplatky na více klientů. Jelikož jsou klienti zvyklí důvěřovat bankám, banky mají jistotu, že budou obhospodařovat klientské prostředky a zabezpečovat objem služeb. Nemusí se o depozita urputně přetahovat v konkurenčním boji s nebankovními institucemi a rozhodovat se mezi cenovou politikou s poplatky / bez poplatku, ale ceny za služby účtují „svobodněji“ sledujíce diverzifikaci příjmů a zvyšování zisků. V M-uspořádání se banky k poplatkům uchylují, protože chtějí zpomalit jejich snižující se výnosy, které kvůli dezintermediaci (psal jsem o ní v minulých článcích) přejímají nebankovní konkurenti na finančním trhu.

Poznámka: Současná finanční krize ukazuje, že M-systém, v němž je významná část finančních prostředků umístěna do kapitalizovaných akcií, může představovat značné riziko a volatilitu zapříčiněnou nabýváním spekulačních bublin a jejich splaskáváním. Ve světle finanční krize je tedy zajímavou otázkou, zda stabilita bankovního sektoru „zaplacená“ diverzifikací příjmů bank není prevencí, neřkuli všeobecným lékem? Podle mého názoru tomu tak není. Globalizovaný svět financí totiž dokázal přelít turbulence a volatilitu, respektive napáchat značné škody i v některých tradičních B-systémech. K tomuto tématu se jistě vrátíme v některém z dalších článků.