Hlasujte v anketní otázce - souhlasíte se zavedením speciálního zdanění bank?


10. 07. 2011  16:44   |   ar   |   komentářů (1)

Finanční krize, která kulminovala v obdoví 2009 a 2010, bývá často dávána za vinu bankám... Největší kritici bank nyní volají po zdanění bank. Souhlasíte? V testu si přečtěte, co zdanění bank je, a pak hlasujte!!!

Svůj názer můžete projevit v anketní otázce na našem serveru. Na dotaz:"Souhlasíte se zavedením speciálního zdanění bank (bankovní daní, daní z finanční aktivity či daní z finanční transakce) v reakci na finanční krizi, ve které banky sehrály klíčovou roli?" nabítíme tři jednoznačné odpovědi - Ano / Ne / Nevím, je mi to jedno.

Pokud chcete svou odpověď podpořit komentářem na dané téma, budeme rádi, pokud jej pošlete na mail ales.rod@bankovnipoplatky.com a my jej otiskneme.

.

A co to vlastně zdanění bank je? Ačkoliv bývá vše souhrně nazýváno bankovní daní, není to zcela přesné. Zdanění bank totiž může mít tři specifické podoby. Odpovídají těm, které v březnu letošního roku navrhl Mezinárodní měnový fond. MMF blíže rozvedl potenciální formy příspěvku finančního sektoru (Financial Sector Contribution) na zajištění budoucí stability v reportu[1] určenému na červnové zasedání G-20 v Torontu.

 .

A.      Bankovní daň

 .

První možnou podobou regulace je bankovní daň (Bank Levy, Bank Tax). Bankovní daň je v souvislosti s regulací odvětví skloňována asi nejčastěji. Zastánci této varianty tvrdí, že skladba rozvahy bankovní instituce zrcadlí míru podstupovaného rizika přesněji než jiné proměnné (např. ukazatele ziskovosti či počty uskutečňovaných transakcí).

V návrhu IMF se hovoří o tom, že v případě uvalení této daně napříč celým finančním sektorem musí být důsledně rozlišováno mezi různými skupinami institucí (např. bankami a pojišťovnami), a také mezi různými typy institucí v rámci těchto skupin (např. retailovými bankami a investičními bankami) tak, aby to odráželo odlišnou míru rizika, které jednotlivé typy finančních institucí podstupují. Tomu by měla být, v ideálním případě, výše sazby přizpůsobována.

Nejasnosti přicházejí hned ve chvíli, kdy má být určen základ pro výpočet daně. Budou zahrnuty pouze rozvahové, nebo i podrozvahové položky[2]? Budou některé položky vyňaty, nebo jako základ poslouží celá bilanční suma? Zaměří se kalkulace na stranu aktiv, či na stranu závazků? Chvályhodné je jedno: i v této nesmyslné debatě, jakou hovory o bankovní dani jsou, zaznívají vcelku logické komentáře. Například že by měl být striktně vyňat regulatorní kapitál (netrestejme banku za to, že zvyšuje svou stabilitu), že nelze házet všechny dluhy bank do jednoho pytle (respektujme pojištěné závazky), že zahrnutí rizikově vážených aktiv by se mohlo překrývat s konceptem Basilejských smluv[3] (neregulujme regulované), nebo že by mělo být zamezeno dvojímu zdanění některých operací (nedaňme zdaněné). V globálním kontextu, který je, jak se zdá, ze hry, by samozřejmě bylo nutné vyřešit i případnou nekompatibilitu účetních standardů (IFRS-IAS vs. US GAAP[4]).

Zůstaňme ještě chvíli u doporučení IMF. Podle analytiků Mezinárodního měnového fondu se jako nejvhodnější možnost jeví počítat základ daně od rozvahových závazků, od nichž by byly odečteny kapitálové položky, a k nim připočíst navýšení odvíjející se od struktury podrozvahových aktiv v držení banky. Daňově uznatelné odpočty by měly navíc odrážet objem pojištěných závazků. Z informací v médiích lze lehce nabýt dojmu, že pro politiky zůstává nejzajímavější zdanit „vše, co se hýbe“, tedy celou bilanční sumu. Přináší to vidinu většího objemu vybraných prostředků a zároveň omezuje prostor k tomu, aby se banky vyhýbaly odvodům účetními operacemi.

Ale co typ a výše sazby? Rovná sazba daně by byla snáze aplikovatelná, avšak nebyla by příliš v souladu se záměrem snížit sklon k riziku a eliminovat podhoubí pro systémové selhání sektoru. Jakákoliv progresivní či regresivní podoba daně povede ke snaze minimalizovat odvody fúzemi a akvizicemi, děleními či přesuny aktiv v rámci majetkově propojených finančních skupin. Ekonomové holdující dani se ve svých komentářích shodují pouze v jednom obecném tvrzení, a sice že by typem a výší sazby měly být podchyceny jak kvantitativní, tak kvalitativní rysy portfolia instituce, ale nemělo by docházet k ohrožení základní funkce bankovního (finančního) sektoru – poskytování finančních služeb.

 .

B.      Daň z finanční aktivity

 .

Jako druhý způsob regulace se nabízí uvalit daň na finanční aktivitu institucí (Financial Activities Tax – FAT). Tato daň má být počítána ze sumy zisků a odměn, které ústav v daném období vytváří. Stoupenci této varianty přirovnávají FAT k jakési specifické obdobě daně z přidané hodnoty bankovního (finančního) sektoru. Daň má vyvažovat rizika podle hesla „větší objem zisku a odměn je odrazem vyšší míry podstupovaného rizika“, navíc nemá být obtížné ji zavést. Podobné typy daně jsou pilířem daňových systémů po celém světě. Podobnost s odvody z příjmů ale sama o sobě představuje slabou stránku tohoto návrhu – je spravedlivé, aby míra zdanění výnosů v jednom odvětví přesáhla regulaci v jiných odvětvích privátního sektoru?

Jako u předchozí formy regulace, i zde je problematické, jak budou stanoveny všechny charakteristiky návrhu. Co by mělo být základem pro výpočet daně? Celý zisk? Nějaká jeho část? Dostupné materiály k problematice nejsou dokonce prosty ani obtížně uchopitelných a mlhavých termínů jako „větší než přiměřený zisk“ či „vysoká odměna“.

Pravda, bázi daně lze odvozovat od předem definovaných poměrových ukazatelů, kupříkladu ROE[5]. Avšak v takovém případě by daň dávala smysl, jen kdyby byla uvalena globálně, vyjma případu, že bude výše sazby natolik nízká, že ekonomické náklady na případnou volbu rezidence nohama přesáhnou výši odvodu. Zdanění finanční aktivity však může vést ke snižování velikosti sektoru, a to s nižší mírou nejistoty ohledně dopadu na strukturu finančních trhů a úspěšnosti implementace než v případě třetí nabízející se formy regulace: daně z finanční transakce.

 .

C.      Daň z finanční transakce

 .

Zdanění jednotlivých transakcí (Financial Transaction Tax – FTT) je letitý koncept, o němž byly v ekonomické teorii popsány tisíce stran textu. Již jednou se zdanění finančních transakcí stalo hlavním tématem odborných diskuzí, jež měly nabídnout potenciální odpověď na finanční krizi, a sice na tu způsobenou krachem newyorské burzy na přelomu 30. let minulého století.

Nápad zdanit tu či onu vybranou transakci však má mnohem delší kořeny. Už v roce 1694 byl na londýnské burze vybírán poplatek formou kolkovného, které musela obsahovat každá listina stvrzující nákup majetkového podílu v podniku (pozn.: patří tak mezi nejstarší stále existující daně ve Velké Británii). V již zmíněných 30. letech 20. století obhajoval koncept daně z finanční transakce, cílený na americkou Wall Street, i sám John Maynard Keynes. Ten tvrdil, že podobné zdanění může potlačit nadměrné spekulace anonymních investorů, které poškozují ekonomiku. Touto Keynesovou myšlenkou byl zásadně ovlivněn i ekonom James Tobin, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, jenž značnou část své akademické dráhy spojil s vývojem teorie známé jako Tobinova daň, tedy daně z měnových transakcí. Chtěl zdanit všechny spotové[6] konverze z jedné měny do druhé, čímž hodlal eliminovat krátkodobé spekulativní přesuny kapitálu. Právě ty podle něho zásadně zvyšovaly volatilitu trhů.

Na Tobinovy návrhy navázal v 90. letech Paul Bernd Spahn, který zdanění transakcí doporučoval v souvislosti s krizí v Mexiku. Tobinovu ideu však pozměnil tím, že dával přednost dvoupásmové struktuře sazby. Velmi nízká sazba daně by byla vybírána nepřetržitě, zatímco vyšší sazba pouze v časech, kdy budou na trzích hrozit spekulativní útoky. Spahnův koncept daně z finanční transakce byl dokonce přijat belgickou vládou v listopadu roku 2004 (účinnost zákona je ale navázána na existenci podobných právních předpisů v ostatních zemích eurozóny).

Základ pro výpočet daně z finančních transakcí skýtají dobře evidovatelné operace, což v dnešní době znamená všechny operace. Je proto možné danit obchodování s devizami, akciemi, dluhopisy, komoditami, deriváty a tak dále. Závisí jen a jen na rozhodnutí regulátora. Dle výpočtů Mezinárodního měnového fondu (IMF, 2010) by globálně uvalená daň o velikosti bazického bodu[7] na obchody s akciemi, dluhopisy a deriváty ročně vynesla 200 miliard dolarů, přičemž půl bazického bodu Tobinovy daně na spotové a derivátové transakce ve čtyřech hlavních obchodovatelných měnách by přidalo 20 – 40 miliard dolarů.

Odhlédneme-li od toho, že kvantitativní charakteristiky transakcí nemusí nic říkat o provázanosti či rozložení rizika, jeho systémové složce ani vlivu institucí v bankovním (finančním) sektoru, je absurdní si myslet, že by bankovní ústavy zakrojily do svých marží a nechaly ceny služeb beze změny. Další věcí je, že daň by měla smysl (pokud lze slovo „smysl“ v tomto kontextu vůbec použít) pouze v případě, že by byla nastavena za hranice bankovního sektoru, tzn. na celý finanční sektor. Výsledek? Přenos zvýšených nákladů i do cen nefinančních produktů. Rostoucí výdaje vznikající při spotřebě finančních služeb dávají korporacím a podnikatelům dvě volby – buď snížit vlastní zisk, nebo pokračovat v postupném přesouvání břemena na své zákazníky bez ohledu na obor, ve kterém se vyskytujeme.

Z úst některých představitelů politické moci lze vyčíst, že myšlenku FTT považují za velmi spásnou. Prý by mohla, respektive měla žít vlastním životem bez ohledu na ostatní formy stupňující se regulace.


[1] IMF: „A fair and Substantial Contribution by the Financial Sector, final report for the G-20“, červen 2010.

[2] Na podrozvahových účtech se evidují nejistá či podmíněná aktiva (závazky), která se nezobrazují v rozvaze.

[3] Basilejské smlouvy jsou doporučením Basilejského výboru pro bankovní dohled, které mají zajišťovat stabilitu a konkurenceschopnost ve finančním sektoru, a to zejména požadavky na kapitálovou přiměřenost. V současnosti platí dokument Basel II; modifikovaná doporučení (Basel III) vejdou v účinnost v r. 2018.

[4] IFRS (IAS) = International Financial Reporting Standards, neboli Mezinárodní standardy pro finanční reportování (dříve známé jako International Accounting Standards, neboli Mezinárodní účetní standardy). Používají je zejména společnosti obchodující na evropských burzách, ale finanční vykazování se jimi řídí i v Rusku, Hongkongu, Singapuru či Austrálii. US GAAP = US Generally Accepted Accounting Principles, neboli Americké všeobecně uznávané účetní zásady. Používají je společnosti obchodující na kapitálových trzích v USA.

[5] ROE – poměrový ukazatel návratnosti vlastního kapitálu (Return on Equity). Spočítá se jako poměr čistého zisku a účetní hodnoty vlastního jmění.

[6] Spotové = v aktuálním čase probíhající operace (obchod je vypořádán zpravidla v den iniciace, maximálně následující den). Opakem jsou tzv. forwardové operace.

[7] Bazický bod označuje setinu procentního bodu, tj. například úrokovou sazbu ve výši 0,01 %. Procentní bod udává změnu hodnoty v procentech. Činí-li úroková sazba 5 % a sníží-li se na 4 %, poklesne o jeden procentní bod. Kdybychom řekli, že se sazba snížila o 1 %, znamenalo by to ve skutečnosti, že sazba poklesla z 5 % na 4,95 % (jedno procento z pěti je 0,05).

 



Čtěte také Ostatní čtou
Témata tohoto článku

Přidej odkaz na Bookmarky.cz


Nahoru Vytisknout

Hodnocení článku
Průměrná známka 2.98222 / Celkový počet hodnoceni 731
Hodnoťte známkou jako ve škole: 1 2 3 4 5

Hlasujte v anketní otázce - souhlasíte se zavedením speciálního zdanění bank?

Jako klient NESOUHLASÍM .
Důvod je jednoduchý , tak jako tak to nezaplatí banky , ale zaplatí to jako ostatně vždy klient , ať...
Diskutovat


Zajímavosti
Nejčtenější zajímavosti