Očima podnikatele: Chvála konfliktu


14. 03. 2011  13:15   |   Tomáš Březina   |   komentářů (0)

Češi nemají rádi konflikt, většina ho přímo nesnáší. Dokonce jsou na to pyšní, připadají si mírumilovní, proto noblesní, tak trochu lepší než okolní, natož vzdálený, svět. I ta naše revoluce byla sametová, bezkonfliktní. Pamatuji se, že média nás všechny chválila, že nikdo ze statisíců účastníků legendárních shromáždění na Václavském náměstí v listopadu 89 nerozbil ani jedinou výkladní skříň. Jsem přesvědčen, že je to chyba, dokonce obrovská chyba. Nikoliv nerozbité výkladní skříně při listopadových demonstracích, ale že nemáme rádi konflikt, že se mu vyhýbáme, že ho většina z nás z principu odsuzuje.

30. září 1938 se stalo jedním z velmi smutných dat Československé a České historie. Generace českých studentů mnohokrát ve škole viděly černobílou fotografii s britským premiérem Neville Chamberlainem, jak vystupuje v Londýně z letadla po návratu z  Mnichova, vítězně třímá nad hlavou mnichovskou dohodou a pronáší ke svým krajanům krátký proslov. Stručně shrnutý: „Vezu vám mír, můžete jít klidně spát“. (Celý text na: http://eudocs.lib.byu.edu)        Dva dny před tím, v předvečer podpisu mnichovské dohody Neville Chamberlain pronesl do rozhlasu mimo jiné následující, pro nás třaskavé věty. Den nato byly citovány v Timesech:      „Jak strašné, fantastické a neuvěřitelné je, že bychom měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky, kvůli sporu v daleké zemi mezi lidmi o kterých nic nevíme. Zdá se ještě víc neuvěřitelné, že spor, který byl již v zásadě urovnán, by měl být předmětem války.“
( Celý text na: http://www.historyguide.org/europe/munich.html)      V té době jsme žili v jedné z nejrozvinutějších demokracií na světě, v sedmé nejsilnější ekonomice světa. Máme tisíciletou historii, v jednom období jsme byli centrem největší světové říše. Vzdálenost mezi Prahou, Londýnem a Paříží je pár hodin jízdy autem. Neville Chamberlainovi ani ostatním jsme nestáli za to, aby nás ve svých projevech jmenovali. Mluví o nás jako o daleké zemi, o jejímž lidu vůbec nic neví. Tento fakt mně připadá stejně potupný, jako vlastní podstata mnichovské dohody. Není jiné vysvětlení, než nedostatek respektu vůči nám. Jako výsledek naší staletí známé nestatečnosti, neodvahy postavit se síle, ohebnosti, bezkonfliktnosti. Bohužel. Protože jsou menší země, než naše, a přesto jsou vždy jmenovávány, respektovány.        Hned po revoluci jsem založil firmu na výrobu stavebních hmot. Technologická linka na jejich produkci byla nová, špičková, nakoupena v zahraničí. Samozřejmě na úvěr.  Cena byla nadoblačně vysoká. Linka byla, bohužel, vadná. Roky již vím, že se nejednalo o zlý úmysl světového výrobce při jeho první dodávce za čerstvě zbouranou berlínskou zeď. Byla to tzv. „pondělní“ výroba, souběh nešťastných okolností. Smůla. Situace zlá, kritická pro další existenci sotva vzniklé firmy. Výroba běžela špatně, nebyli jsme objektivně schopni dosáhnout projektovaných a ekonomicky nutných výkonů. Technologii jsme reklamovali. Jednali s třemi  nejvyššími představiteli dodavatelské firmy. Byli velmi nervózní. Situace byla vážná i pro ně, neboť celkový problém byl oceněn částkou téměř deset milionů marek. Vše se pro nás vyvíjelo dobře, dodavatelé byli pod tlakem našich věcných technických argumentů, pod tlakem hrozeb soudními žalobami a pod tlakem hrozeb z negativní medializace jejich firmy.  Pak kolegovi ujely nervy a pronesl smrtící souvětí, jehož obsahem byla upřímná otázka, jestli vůbec chápou naši situaci. Tj., že začínáme, nemáme na první splátku úvěru, že jsme existenčně ohroženi. Marně jsem ho kopal pod stolem. Nikdy nezapomenu, jak zírali, postupně se za stolem narovnávali, jejich tváře získávaly jiný výraz a vystrašené oči se stávaly tvrdými. Deset vteřin před tím jsme je měli na lopatě. Deset vteřin poté už byl jiný svět. Reklamaci v celé její šíři neuznali, formálně nám poslali montéra, který formálně utáhl dva šrouby a jiné dva vyměnil. Ze situace jsme se museli vyhrabat vlastní improvizací. Ale to je již jiný příběh, stejně jako ten, jak, již sám, jsem tohoto dodavatele „srovnal“ při jeho další dodávce.        Při obchodní, či politické spolupráci neexistuje případ, že by tuzemský, či zahraniční partner s vámi doopravdy jakkoliv soucítil. Že by vám chtěl pomoci, protože jste z chudšího regionu, nebo z  rozvíjející se ekonomiky. Naopak, chce vás vždy přetlačit a maximálně na vás vydělat. Nejvíce, co můžete získat, jsou objektivně dobré ekonomické podmínky kontraktu nebo objektivně vyvážená politická pozice, nikdy žádný milodar. Proto je třeba být ve smluvních i osobních vztazích velmi tvrdý a velmi sebevědomý. Sametovým, nekonfliktním přístupem si nelze vybudovat dobrou platformu pro další spolupráci, naopak tím lze pouze ztratit respekt a ve vnímání partnera se propadnout o několik pater níž.        Nehas, co tě nepálí.      Opatrnost, matka moudrosti.      Mluviti stříbro, mlčeti zlato.      Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.      Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. A další.        Česká přísloví. Označovaná za lidové moudrosti, které prověřily generace. Babičky, rodiče, učitelé je do nás od dětství hustily s pocitem vlastní moudrosti a dobré výchovy. Většinově z nás vychovali nestatečnou šedivou masu, která se bojí říci vlastní názor, obvykle ho ani nemá, je ohebná a přizpůsobivá. Máme rádi bezpečí. Jsme velmi stateční a chytří doma, nikoliv ve veřejném prostoru. Jsme rovnostáři se všemi negativními konsekvencemi. Nesnášíme konflikt. Když již přijde, nezkoumáme, kdo jej zavinil a kde je pravda. Padouši jsou oba.        Bez problémů, konfliktů z nich vyplývajících, nastolování řešení, se nebudeme posouvat a vyvíjet. V rodinných, firemních i celospolečenských vztazích. V soutěži firem i států. Demokracie sama je postavena na soutěži názorů a konfliktů z toho vyplývajících. Velmi chybně je negativně vnímán parlament, resp. jeho poslanci, pro svoje rušná a leckdy nestandardní vystupování. Oni prostě takto konat v parlamentní demokracii musejí. Touto větou neposuzuji jejich osobnostní kvality.  

     Samozřejmě, že je mezi námi menšina těch, kteří to ví a chápou. A já stále doufám a těším se, že se majorita a minorita vymění. Zatím to však na změnu nevypadá, statistika je neúprosná. Důkazů je spousta, pouze jeden z nich. Ještě před pár měsíci jsme v čele státu měli vládu, která nebyla vidět, nevládla, nevytvářela konflikty, fakticky nic neřešila. Resp. pouze jedno celonárodní očkování… Přesto, nebo právě proto byla, dle oficiálních průzkumů, v ČR vládou historicky nejoblíbenější, s obrovskou podporou více než 70% obyvatelstva. A katapultovala loajálního úředníka Jana Fischera mezi kandidáty na prezidenta po Václavu Klausovi. Je to zpráva o nás. V učebnicích se jednou, s mírnou nadsázkou, bude psát, že jsme nejvíc milovali vládu, jejímž největším činem byl boj o naočkování českého prezidenta proti neexistující pandemii jakési nemoci. My ten boj s napětím sledovali, a měli náš tradiční a generacemi požadovaný klid na práci. Než si pro nás někdo přijde.


Přidej odkaz na Bookmarky.cz


Nahoru Vytisknout

Hodnocení článku
Průměrná známka 2.99549 / Celkový počet hodnoceni 1331
Hodnoťte známkou jako ve škole: 1 2 3 4 5


Zajímavosti
Nejčtenější zajímavosti